Musí to ven…

Dnes jsem byl na pohřbu.

Nebylo to poprvé. Vzal jsem si oblek a černou košili s kravatou. Moje rodina byla se mnou, taky v černém. Je to vždycky smutný prožitek, ale dnes to bylo opravdu bolestivé. Na přípravě obřadu rozloučení jsem se totiž podílel i já. Byl to pohřeb mojí mámy…

Náš vztah nebyl jednoduchý a rozhodně ne harmonický. Ti, co mě opravdu znají, vědí, o čem mluvím. V posledních letech jsme se vlastně vůbec neviděli. Nezlobil jsem se na ni, to ne. Už dávno bylo všechno odpuštěno. Nemám ani žádné pocity viny, nic takového. Prostě jsme věci v danou chvíli neuměli řešit jinak.

Jak už to v životě bývá, souhrou mnoha náhod se stalo, že se dostala do nemocnice kvůli poraněné noze a následující ráno se její srdce prostě náhle zastavilo. Lékařům se už nepodařilo ji vrátit zpět.

Vlastně jsem věděl, že to takhle může dopadnout a byl jsem s tím smířený. Smrt prostě je součástí našich životů, ať už chceme nebo ne. Přál bych si pro ni jen, aby byla v posledních hodinách obklopená všemi svými nejbližšími, ale dopadlo to prostě jinak.

Když mi to brácha volal, jediné, co mi proletělo hlavou bylo – tak, a je to tady… Nesl jsem to celkem statečně, i když nebylo vůbec jednoduché přijet k ní domů a vidět to tam tak, jako kdyby právě odešla třeba do koupelny či jiného pokoje a nechala si věci na stole, oběd v ledničce, ovladač vedle křesla, kde sedávala atd. Nejtěžší asi bylo vidět mého brášku i jeho otce, muže mé maminky, plakat. Pořád to vypadalo spíš jako by to bylo o někom jiném, jako by se mě to přímo netýkalo, i když jsem pomáhal připravit proslov a vybíral fotky…

Až do dnes…
Říkal jsem si, že si ji chci pamatovat takovou, jako na fotkách. Jenže rakev byla při našem příjezdu otevřená a já se podíval. Ta drobná žena, co tam ležela, byla moje máma. Bylo to jako výbuch emocí. Nezáleželo vůbec na tom, proč a co se mezi námi stalo. Byla to čistá láska, stesk a obrovský smutek. Je pryč a už tu nikdy nebude. Už nebude žádná příležitost. Už ji nikdy neuvidím.

Brácha se mě během příprav na pohřeb ptal, co jsem se od ní naučil. Neumím na to odpovědět konkrétně. Pravdou ale zůstává, že to, jaký jsem dnes, je z největší míry díky ní. Není důležité, jaké události či zážitky to způsobily a jestli byly „dobré“ či „špatné“, všechno mě to posouvalo tam, kde jsem dnes.

Takže díky mami za všechno, co jsi mi dala, co jsi mě naučila a ukázala a co jsem s tebou mohl zažít. Buď s bohem.

S láskou,
tvůj milující syn, Andrej