Ráno

Ráno

Je krásné ráno. Cítím vůni rosy, probouzejících se květin, stromů a vlhké hlíny. Dusot kopyt mého koně tlumí luční tráva. Cítím i jeho radost z pohybu a tak už déle nečekám a pobídnu jej. Cítím jeho nadšení. Má rád letní rána stejně jako já. Zrychluje… Mám pocit, že jsem se stal jeho součástí. Letíme krajinou a žijeme jen v tomto okamžiku. Je nám nádherně. Před námi je řeka. Můj kůň váhá, protože ví, že ji běžně objíždíme. Dnes ne. Držím směr a pobídnu jej znova. Jeho radost je téměř hmatatelná. Vletí do vody tak prudce, že jsem v okamžiku mokrý od hlavy až k patě. Voda mě studí, je ledová, ale my nezastavujeme a letíme dál. Nyní z kopce. Vítr je nádherně teplý, suší mi vlasy i košili.

Málem jsem vyletěl ze sedla. Po tak prudkém zastavení jsem překvapený, že jsem pořád na koni. Nechápu to. Pak jsem se rozhlédl a pochopil.

Před námi stojí bílá klisna se ženou na jejím hřbetě. Obě prudce oddechují, jako my.

Pomalu se přibližujeme. Mám pocit deja vu. Znám ji?!

Je zvláštní. Nedá se říci, že je krásná. Neumím popsat, jak na mě působí. Je to… Je to jako bych ji už dlouho znal. Má velmi krásné, modré, pronikavé oči. Stojíme proti sobě nezmůžeme se na slovo. Najednou cítím, že se mi roztahují rty v úsměv. Směju se radostí. Směju se, protože je mi prostě dobře a je mi nádherně z tohoto setkání.

Ona se také usmívá. Její oči se ještě více rozzáří. Vypadá divoce, nezkrotně, prostě nádherně, stejně jako její klisna.

Zase cítím příval energie, radosti a nespoutanosti. Otáčím koně a pobídnu jej do trysku. Křičím… Slyším dusot kopyt hned vedle. Vidím, jak se pořád usmívá, jak ji vlají vlasy a doslova cítím její nespoutanou energii. Dohnala nás a svoji klisnu pobízí dál. Mám pocit, že jsem tak rychle na koni snad ještě nikdy nejel.

Blížíme se ke konci naší cesty. Před námi je skalní převis a za ním propast. Ona ale vůbec nezpomaluje. Chci ji zastavit, ale přitom sám nemohu a nechci, uháníme dál. Můj vraník prudce zastavuje a její klisna se také poddává pudu sebezáchovy.

Nevím co dělám. Seskočím z koně a jdu k ní. Ona už je také na zemi. Ještě krok a držím ji v náručí. Cítím, jak ji tluče srdce, jak voní, cítím jeji pot na krku. Nejvíc ale cítím souznění, cítím radost i smutek zároveň, sílu i slabost, cítím příval energie, teplo a najednou zimu.

Jen tak stojíme a nechceme se pustit. Nemluvíme. Není proč a ani není co říct.

Víme.

Jsme on a ona a jeden bez druhého nemůžeme být. Je to dar, pro který stojí za to zemřít, pro který stojí za to žít…



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *