Ukrajina

Pozor, pozor!!!

Pokud čekáte nějaké zpravodajství nebo blog vzteklého ukrajince, tak dál nečtěte! Tohle dnes bude osobní a rozhodně nečekejte žádné soudy, politiku a podobně.

Nejspíš všichni moji přátelé ví, že jsem původem ukrajinec. Žiju v ČR už téměř 40 let! Když jsem to onehdy počítal, málem to se mnou seklo… Tak jako všechny mé krajany, by ani mě nikdy a ani ve snu nenapadlo, že by se v dnešní době něco takového, jako je válka na mezi Ukrajinou a Ruskem mohlo stát. Byl jsem z toho, a nejspíš ještě pořád jsem, v šoku. Tohle ale taky nechci řešit. Takže co vlastně?

No, prostě se potřebuju vypovídat, protože to v sobě už nějakou dobu držím. Jsem mentálně obrovsky unavený, plný emocí a mám krátkou zápalnou šňůru. Jenže ani to není všechno.

Chci s vámi posdílet svoji zkušenost posledních týdnů.

Když to celé vypuklo, chvíli jsem si říkal, že to snad je nějaká kachna. Jenže nebyla. Takže po nějakém tom šoku jsem začal prověřovat co že to a kde se to vlastně děje. No a bylo to samozřejmě děsivé.

Mám svoji ukrajinskou rodinu v Kyjevě, Rovně, Charkově a Moskvě. Ano, Moskva není překlep. Část mé rodiny se totiž nacházela v oblasti prvního konfliktu, na východní Ukrajině, který začal cca před 8 lety a tahle část rodiny, ze strany mého otce, se dala na útěk ke svým příbuzným do Moskvy.

Postupně jsem začal kontaktovat všechny a zjišťovat, jak na tom jsou a co se u nich děje. Moskva je samozřejmě v cajku, ti potvrdili, že jsou OK, jen se samozřejmě bojí o své přátelé apod. Všichni, co zůstali, jsou nakonec živí a zdraví, nicméně ve strachu, ve sklepích, v domobraně atd. Po velmi krátkém čase se přesto ozvali z Charkova a Černigova (o tom jsem ani nevěděl), že potřebují naší pomoc. A tak to začalo, a proto také píšu.

V době, kdy jsme byli na dovolené, se do ČR vydala manželka bratrance s dcerou. Jeho další dcera zůstala uvězněná s rodinou v Černigově, který byl v bídném stavu a válčilo se tam.

Už na dovči jsme začali řešit co a jak. Především ubytování, protože rekonstruujeme a neměli bychom je kam uložit, natož jim i nám dopřát nějaký prostor. No a hádejte co? Našli jsme. Jedna z našich úžasných kamarádek nabídla svůj dům, ve kterém jim věnovala jeden pokoj a spousty prostoru „k životu“.

Téměř hned po návratu z dovči jsme pro holky jeli na Zvonařku v Brně. Na nástupišti jsme vyzvedli dvě vyděšené ženy a psa. Měly malou tašku a dva batůžky. Žeňa (maminka) byla bledá, nervózní, nevyspalá a z očí jí koukal výraz, který vlastně neumím pojmenovat, ale sršel z něj smutek, strach, trauma, odloučení a nejistota. Dcerka téměř nic neřekla, ale byla na tom velmi podobně. Po krátké přestávce na polévku, jsme vyrazili k ubytování a dopřáli jsme jim pak úplný klid a svobodu. Veškerou administrativu jsme řešili až později.

Černigov pořád vypadal špatně a nedalo se z něj bezpečně odjet. Až po nějakém čase se z něj dalo, za pomoci konvoje dobrovolníků, odjet a uprchlíci ve zdraví dorazili do Kyjeva, odkud pak mohli jet dál. Jela k nám druhá dcera mého bratrance a rodina její spolužačky, která ji vzala pod křídla. Takže další ubytko, administrativa atd.

Ukrajinci jsou hrdí. Ještě za komunistů ze své země utíkali na západ, ale teď tady vidíme pracovat lidi především ze Zakarpatské čili západní části, kde není moc práce a příjmy jsou mizerné. Zbytek žije po svém, svobodně a věří ve svou zemi. Už moc nechtějí utíkat. Mají to doma rádi. Takhle to na mě působí…

No a teď zpět ke mým prožitkům.

Těžkým zážitkem bylo už to, je prostě vidět ve stavu, v jakém sem přijíždí. Doslova to bolelo. V hloubi duše jsem s nimi soucítil a měl jsem co dělat, abych byl pro ně pevným ostrovem, o který se mohou opřít.

Nejtěžší dva momenty byly, když jsem vezl druhou dceru mého bratrance k Ženi, tam se shledali a pak volali přes messenger na Ukrajinu, aby tátovi řekli, že už jsou spolu a v pořádku. Hovor začal a hned skončil, protože holky nebyly schopny slova, prostě hystericky brečely. Jen jsem je objal a odjel a nechal v klidu odpočívat, sdílet a brečet. Po cestě domů jsem musel kvůli vlastním slzám zastavit. Už si nepamatuju, kdy jsem takhle naposledy brečel já.

Druhý moment byl, když jsem vyzvedával právě zmíněnou druhou dceru, s rodinou její kamarádky. Jeli jsme rovnou do centra pomoci na výstavišti, protože jsem v tu chvíli žádné další ubytování pro tuhle rodinu neměl. Byli stateční, až do chvíle, kdy jsem je zavedl do těch ubytovacích prostor přímo na místě. Uložili si své tři batohy (matka, dcera a syn) na nabídnuté matrace, v kukani z přepážek cca pro 6-9 lidí. V očích jejich maminky jsem viděl, jak je zlomená a ze všech sil se před svými dětmi drží, aby netratili víru, že všechno dobře dopadne.

Zase jsem odcházel v slzách…

Samozřejmě tohle není všechno a těch emocionálních „šoků“ bylo hodně, ale o tom už psát nechci. To, kvůli čemu jsem začal teď právě přichází.

Takže první rodina, budu jí říkat rodina 1, bydlí u naší, již zmíněné kamarádky, která je prostě poklad. Jsou v přírodě, v tichu a klidu, obklopení přátelskou atmosférou a lidmi, kteří jim jsou oporou a pomocí.

Rodina 2 zůstala na výstavišti a já dál hledal, sjížděl sociální sítě a doufal, že narazím na nějaké to bydlení, nejlépe zdarma. Jenže najednou telefon. Olga (maminka) volá z výstaviště, že je někdo odchytl přímo na místě a nabídl jim bydlení. Já v šoku!

A teď mé první myšlenky – to bude nějaká zrada, to není možný, máji tomu věřit? Jenže intuitivně jsem cítil, že je to ok. Tak jsem se Olgy pro jistotu poptal na pár věcí a řekl ji, ať to vezmou.  Tak si představte, ještě ten den bydleli! Jedna místnost pro tři, ale u naprosto báječných lidí.

Ještě to není konec. Na jedné ze sítí, myslím, že to byl FB, se bydlení nakonec našlo. Paní Kateřina nabídla 3-pokojový byt, ve kterém vlastně nebydlí, protože se stará o rodiče v jiném městě. Vážně?! Opravdu?! Ano.

Kateřina byla naprosto neuvěřitelná! Olga plakala, její dcera plakala a paní Kateřina také. Jen syn zůstal nad věcí 🙂 Já nakonec po odchodu taky brečel, už zase!

Všechno dopadlo dobře. Obě rodinky se mají dobře, jsou zajištěné, oblečené, najezené a obklopené úžasnými lidmi.

Já nemám slov. Jasně, na netu vidíte různé komentáře, ne vždycky kladné vůči přistěhovalcům, jenže já viděl i něco jiného. Viděl jsem výsledky práce dobrovolníků, kteří riskují vlastní životy, aby mohli zachránit životy jiných nevinných lidí. Viděl jsem další dobrovolníky, kteří pendlují mezi hranicemi a vozí uprchlíky. Viděl jsem naprosto fantasticky zorganizované centrum pomoci v Brně a zase spoustu dalších lidí, kteří na místě pomáhají. Viděl jsem lidi, kteří je ubytují ve vlastních domovech a podělí se s nimi o jídlo, peníze, oblečení a radost ze života. Viděl jsem spousty dalších, kteří pomáhají…

Vidím i cítím mnoho otevřených srdcí, všude kolem. Mám pocit, že je jich úplně obrovské množství, a to mě naplňuje vděčností a láskou.

Děkuji všem z celého srdce!